21. TEC plus
Tak já jim napíšu, že jsem onemocněla a pojedu domů. Bože můj, mě se tam tak nechce. Budu tam akorát za trapku a zase jeden víkend bude v háji.
No jo, ale akce, na který se mi nejvíc nechce, ty jsou vždycky nejlepší a nejvíc si je užiju.
Ale tohle nebude ten případ - výjimky potvrzují pravidlo, tak musím někdy zažít výjimku a vsadím boty, že to bude tahle akce.
"Broučku užij si to tam, těším se až se vrátíš." No bezva - sms od Jirky. Takže tam jet musím, aby nebyl zklamaný, že jsem tam nejela. On je z tý akce tak nadšený a já jsem akorát otrávená a vyděšená co tam bude. Kdyby mi aspoň na Silvestru ti lumpové řekli, co tam budu dělat.
Ááááájj - už hlásí Vinořský hřbitov - tak to nemá cenu se vracet a protože jsem se rozhodla držet sliby, vyrazím na tu proklatou faru.
Na vysvětlenou. Na Silvestru jsem se seznámila s kamarády mého přítele a všichni se znali z akce jménem TEC. Nechceli mi ale říct, co tam budu dělat a jediný, co mi pověděli bylo, že tam musím jet, protože je to naprosto skvělá akce, že je to založený na Velikonočním tajemství a není to čistě katolická akce. Že tam může jít kdokoli, kdo bude respektovat program. A že mi nemůžou říct víc, protože vše je založeno na překvapení.
A protože veškeré mé konání a myšlení ovlivňuje kontrola nad budoucností, byla jsem vyděšená. Vyděšená proto, že jsem neměla kontrolu nad tím co bude a hlavně jaká budu já.
Překvapená jsem byla ale od začátku do konce.
Při příjezdu jsem prohodila pár slov s hlavní organizátorkou a knězem. Po dlouhé době (až létech) jsem potkala lidi, z kterých vyzařoval neuvěřitelný klid. A já se díky nim uklidnila - ani jsem nevěděla jak a proč. Byla jsem naprosto uvolněná. To se mi totiž nikdy na žádné akci nestalo, protože jsem nenapravitelná trémistka.
Celý víkend mi dal mnoho a já jsem za to mnoho mnoho vděčná Bohu a TECáčkům.
Vděčná jsem za to, že jsem zažila ve vlastní osobě spontánnost a bezprostřednost.
Vděčná jsem za to, že jsem potkala lidičky, kteří tam přijeli též. Někteří se pro mě stali přátelé, kteří se mi zaryli hluboko do srdce. To se nestává často. Připadala jsem si s nimi, jako bych je znala již několik let a jeli jsme spolu opět na dobrou akci, kde byla možnost se s nimi vidět.
A že tam byli neobyčejní lidé - neobyčejné duše - neobyčejná srdce.
Vděčná jsem za to, že jsem v kapli cítila podruhé v životě přítomnost Otce. Otec mi dopřál pláč (nedokážu totiž plakat - je to vždy jen ten blbý stav, že uvnitř při různých událostech pláčete uvnitř, ale slzy nejsou a nepomůžou vám uvolnit se). Plakala jsem nad velikostí jeho Lásky a nad nehodností své osoby jeho Lásky. Byla jsem s Ním, a za to jsem vděčná asi nejvíce.
Vděčná jsem TECáčkům za jejich péči, přátelství a pomocnou ručku při otevírání mého srdce i mé malé dušičky.
Taky vám neřeknu, co tam budete dělat a jaký program vás čeká. Protože díky tomu, že něco, o čem nemáte páru, žijete přítomností.
A za to jsem vděčná téměř nejvíc (když nepočítám přítomnost Pána). Člověk nepřemýšlí nad tím, co musí udělat, co vymyslet, co zapoměl - budoucnost a minulost nejsou opravdu podstatné. Podstatné bylo co je, co prožíváte a co pomůžete prožívat ostatním.
Žijete teď a tady a teď předkládáte Pánu a druhým svou osobu - ne zítra, ne za týden, neřešíte, co vyste udělali před 5 minutami, kdybyste si vzpoměli na tohle a na tamto.
Kdo jste nebyl na TECu - jeďte.
Kdo váháte - jeďte.
Kdo nechcete a neláká vás nikdo a nic - jeďte.
Změníte se - a nejsuper na tom je - že k lepšímu.